ISLÁMSKÉMU STÁTU NA DOSTŘEL

13. prosince 2015 v 13:18 | Bár |  Ze světa
,,ALLAH SNACKBAR!"
křičím na oplátku asi 18-ti letému bojovníkovi, který právě vyrazil ze 30 metrů vzdálených pozic Islámského státu naproti naší základně. Když je tu věta "Allah Akbar" na denním pořádku, komentujeme její radikální vyznavače značnou dávkou satiry. Evropanovi se život, jaký vedeme my, ženy kurdské jednotky YPJ, která bojuje na frontě mezi Rojavou a "Islámský státem", může zdát nemyslitelným, ale pro mě a dalších 13 bojovnic, je to naprostá realita. My ženy tvoříme asi 40% kurdské armády, což je velkou výhodou, protože Islamisté věří, že když je zabije žena, nečeká je ráj a 72 krásných pannen, ale rovnou peklo. To se nám vyplatilo i při obraně města Kobaní, stačilo spustit indiánský pokřik v podání 14 žen a nepřátelské milice prchaly z dohledu.
Ne pokaždé strana černé vlajky dodrží nepsané pravidlo každodenních útoků, ale můžeme si být zcela jisté, že o víc než 48 hodin se nezpozdí. Spíme 4 hodiny denně s kalašnikovy v ruce, světla nikdy nezhasínáme, ruší nás zvuk generátorů přinášejících elektřinu do našeho improvizovaného domova. Ranní hygienou je nám cigareta a hrnek čaje, a přesto všechno neztrácíme elán a právě kvůli pomíjivosti šťastných okamžiků si je dokážeme opravdu užít. Když k nám přijely na návštěvu dvě české novinářky, připadaly si prý jak na skautském táboře. Nemáme žádný osobní život, vzdaly jsme se práva na to mít manžela nebo děti, ale zato máme obrovské odhodlání a odvahu bránit naši zemi - Syrský Kurdistán.
A teď trochu jinak.
ISLÁMSKÉMU STÁTU NA DOSTŘEL
23.11.2015, večerní Brno, ČR
Kolem monumentální budovy Univerzity obrany se motá pár studentů v maskáčovém vojenském úboru. Je chladno, první chladno letošní zimy. Houfy lidí míří do vedlejší prosklené budovy, která se tyčí do výšky osmi pater, Moravské zemské knihovny. Na debatu, která se koná v konferenčním sále o 120 místech, se zaregistrovalo přes pět stovek zájemců a my jsme mezi nimi.
Za stolem sedí dvě známé novinářky, ikony válečné žurnalistiky, Lenka Klicperová a Markéta Kutilová, které se před nedávnem vrátily z cest po severním Iráku a Sýrii, a vedle nich ve své všemi oceněními ověšené uniformě podplukovník David Čep, účastník bojových misí v Kosovu a Afghánistánu.
Lenka a Markéta jsou zkušené novinářky, které za sebou mají už spoustu. Mimo jiné absolvovaly výjezd do Konga, Keni nebo na Haiti. Na válečné frontě mezi kurdskými jednotkami a Islámským státem se však doposud neocitly.
Tedy až do začátku letošního září.
Přenesme se na chvíli do Syrského Kurdistánu, do oblasti zvané Rojava, která přes žalostné podmínky, ve kterých se nachází, začíná obracet minci bojovníkům s nejkvalitnějším vojenským vybavením, džihádistům, kteří své postoje mylně nazývají náboženstvím, teroristům z Islámského státu.
Příběh začíná…

,,Je potřeba si uvědomit, jak moc je válka v Sýrii skutečná a jak moc v ní jde o život. Lidé, kteří ze Sýrie prchají, mají strach. Stejně jako ti, kdo na jejich příchod do Evropy hledí s nevraživostí. Strach je to, co živí všechny války, a strach je to, co dělá svět horším. Je čas dát prostor jiným emocím a taky uporoznit na to, že nic v této válce není černobílé…

 Cíl Lenky a Markéty je syrské Kobaní. Město, jež se stalo Stalingradem Blízkého východu, města, jež se jako první dokázalo dostat ze spárů teroristů z Islámského státu. Takové cestě předchází spousta příprav. Markéta před odletem sepisuje poslední vůli a určuje opatrovníky pro svou tříletou dceru. Okolí jejich cestu komentuje výroky poukazujícími na absenci rozumu. Do Sýrie míří přes Irák, z iráckého Irbílu se vydávají po zemi na 700 km dlouhou trasu. Cestou míjí stánek s armádním vybavením, zvažují, zda-li za poslední irácké dináry nakoupit neprůstřelné vesty, maskáčové kalhoty nebo vojenské boty. Jenže je jasné, že pokud se dostanou do nějaké šlamastyky, bude hrát roli především rychlost, což je ve dvacetikilové vestě a přilbě komplikovanější. Cestu k Tigrisu lemují uprchlické tábory obehnané ploty s ostnatými dráty. Překročením hranice se dostávají do jiného světa - do světa války, strachu, nestability, inflace, nejistoty…
Z Kobaní uteklo před hlavním útokem IS 45 000 lidí. Doposud se jich prý vrátilo asi 30 000. Toho osudného dne IS útočil ze třech stran. Smrtelnou ranou byl útok ze strany Turecka, které nechalo po svém území přejet válečné tanky Islámského státu a pak jen pozorovalo jak se Kobaní přeměňovalo v trosky.
Pro výpravu do takto nebezpečné země je základ mít svého vlastního ověřeného fixera(=člověk mluvící domovským jazykem, který vyřídí potřebná povolení a hlavně vás prodá Islámskému státu až v nejkrajnějším případě :D). Severní část Sýrie, ve které leží Kobaní, obývaná Kurdy, byla Asadovým režimem vždy utlačována. Nikdy do ní příliš neinvestoval. A tak se veškerá ropa na tomto území těží nejzastaralejším způsobem, ropnými kladivy, pod nimiž se roztéká černá lepivá hmota - syrská ropa. Vsakuje se do půdy, tu a tam vznikají mohutné požáry, lidé mají dýchací problémy a velká část jich trpí rakovinou. Válka uzemí velmi poznamenala a ani přes sliby Evropy a Ameriky, se na kurdském území nenechází žádná humanitární organizace. Je to kvůli blízkosti IS nebo za to může levicové přesvědčení Kurdů? Bašár Asad sice přímo proti nim nezbrojí, nicméně potom, co dostal od Ruska mohutné zásoby zbraní, není ani záhuba Kurdů v jeho prospěch neočekávatelná. (Pozn. Je prokázáno, že Turecko posílá dodávky zbraní na severovýchod Sýrie - rebelům) Na severu Sýrie je vše 10x dražší než před válkou, zásoby se do Rojavy nemají jak dostat, jediné letiště v této oblasti je pod nadvládou bojovníků Asada, a ti na všechny dodávky vybírají tučné clo.
Lenka byla zrovna v Iráku, když místní televize poprvé vysílala živě prohlášení Angely Merkelové o souhlasu přijetí syrských uprchlíků. Lidé to prý vesměs pochopili asi takhle: NĚMECKO JE CHCE. Nemá pracovní síly, další lidi přivítá s otevřenou náručí. (Pozn. Ilegální cesta do Evropy stojí asi 70 000 Kč) Později obě ženy prostřednictvím překladatele mluvily s obyvatelem Kobaní (19), který díky nevybuchnuté bombě v batohu pohozeném na ulici přišel o obě ruce. Dostaly se k tématu útěku do Evropy přižemž si muž postěžoval, že nemá šanci se k nám dostat, protože by jednoduše nepřeplaval moře.
"Šel jsem po ulici a viděl batoh, zvednul jsem ho a podíval se, co je uvnitř. Bouchlo to. Vůbec jsem nevěděl, co se stalo. Viděl jsem krev a byl v šoku. Až pak přišla bolest. Mám nefunkční protézy a to mne stály 11 tisíc dolarů. Otec kvůli tomu prodal dva domy.``
V Kobaní už zemřelo 131 lidí, kteří šlápli na minu a dalších 31, kteří město odminovávali. Přes 70 lidí přišlo o končetiny. V Rojavě přitom není jediná funkční nemocnice. Složité případy se vozí přes turecké hranice, a je jen na celnících, jestli překročení hranic povolí nebo ne. Na druhou stranu, Rojava je stale pokrytá volně přístupnou sítí, přes kterou je možné se napojit na internet, v Islámském státu je připojení velmi hlídanou záležitostí, slouží k němu pouze zvláštní internetové kavárny a i zde jsou přístupné informace velmi omezené.
Auta - ať už pojízdná, či častěji nepojízdná, jsou pro děti v Kobaní vítaným zdrojem zábavy.
,,Myslím, že IS je banda idiotů řízená skupinou velmi inteligentních lidí, kteří páchají terorismus ve jménu islámu."
Píše se 25. červen 2015 a celý svět sleduje dění v Tunisku, kde mladý islamista napojený na IS postřílel na pláži čtyři desítky turistů. Přesně v ten samý den povraždili bojovníci v Kobaní 320 lidí, z toho téměř 300 civilistů. Ale na to se jaksi zapomnělo. Zaútočilo 70 teroristů, byli převlečeni za vojáky YPG a někteří mluvili kurdsky. Proto se jim podařilo projet všechny checkpointy. Přijeli v noci a začali střílet spící lidi. Ti si mysleli, že jsou to vojáci YPG, byli úplně dezorientovaní. Všechny postříleli. Pak se zabarikádovali v budovách nemocnice. Boje trvaly tři dny, než se je podařilo zabít.
Kurdské milice mají zoufalý nedostatek techniky, většina jednotek jezdí civilními auty. Pokud potřebují obrněný transportér, jednoduše si obouchají auto plechovými deskami. Na jedné straně je IS, které používá zbraně s termovizí a ve svých službách má snipery z celého světa, kteří jsou schopní střelit člověka do čela ze vzdálenosti 2 km, na straně druhé jsou to kurdští pěšáci s tou nejzastaralejší technikou - kalašnikovy a granáty, které musí nejdříve odjistit, zapálit a potom teprve hodit po nepříteli. Lence a Markétě byli na 700 km dlouhé cestě do Kobání jako ochranka přiděleni tři příslušníci YPG, kteří jeli v autě před nimi. Cesta do Kobaní byla osvobozená teprve velmi krátkou dobu, proto se na místě mohla nacházet nevybuchlá munice, která před nimi mohla explodovat.
Riziko únosu na takoých místech je obrovské. Britský novinář, který byl unesen koncem loňského roku, líčí situaci takto: ,,Jeli jsme po opuštěné silnici. V dálce stálo auto IS plné bojovníků. Jen čekali, koho by unesli. Tak unesli mě. Dostával jsem dvě jídla denně, prvních pět měsíců mě každý den mučili, pak už ne. Měl jsem příšerný strach, ale nejstrašlivější je, že člověk si dokáže zvyknout i na strašlivé věci. Měl jsem štěstí. IS mě vyměnili za 6 svých bojovníků z kurdského zajetí a já jsem přežil, a teď o tom můžu vyprávět.
,,Všechno, co dělají, je neislámské. Tohle není islám, nic z toho by dobrý muslim nikdy neudělal. Řežou lidem hlavy, popravují, znásilňují." prohlašuje jeden z obyvatelů Kobaní. Jenže se pak Lenka s Markétou dozvídají o zvěrstvech, která nepáchají na svých zajatcích jen IS, nýbrž i kurdské milice. Dozvídají se, co se stalo jednomu ze zajatých, kurdští vojáci ho donutili vypít naftu a pak ho beze všeho zapálili.
Válka je prostě krutá a neexistují v ní žádní černobílí hrdinové.

Založeno na pravdivých OVĚŘENÝCH výpovědích skutečných osob. Děkuji Asociaci pro mezinárodní otázky, Lence Klicperové a Markétě Kutilové za povolení použít výňatky z jejich knihy Na dostřel Islámskému státu, jejíž koupí jsme i my přispěly na rekonstrukci města Kobaní.

 

NA DEN V AMSTERDAMU

13. prosince 2015 v 13:14 | Bár |  Cestování
Jako cestovatel mám velké zkušenosti s osobními doklady. Co se týče pokynů, co dělat, když nějaký osobní doklad ztratíte, mohla bych se svou roky prověřenou praxí otevřít klidně nějakou specializovanou poradnu zaměřenou na ztrátu pasů, občanek, kartiček do autobusů, lístků do vlaků a dalších podobných cestovních vymožeností.

Další šanci uplatnit svůj cestovatelský um jsem dostala v Amsterdamu po 12 hodinovém letu z Jižní Ameriky. Že mi chybí důležitý doklad, kvůli kterému bych večer neodletěla do Prahy a další den do Barcelony jsem si naštěstí stihla uvědomit ještě dřív, než jsem z letadla vystoupila, k mé smůle jsem se ale vrátit zpět na své místo nemohla. A tak začal můj den v Amsterdamu! Kontaktovala jsem pracovníka letiště, který se neprodleně vrátil zpět do letadla, aby zkontroloval, že se tam žádný pas nenachází. Když píšu neprodleně, myslím doopravdy neprodleně, mladík asijského původu s vysílačkou v ruce a jmenovkou Sherlock totiž dle všeho stihl prohledat 280 místné letadlo za obdivuhodné 3 minuty! Poté, co jsem mu sdělila, že se můj pas nachází v letadle z Ria de Janeira do Amsterdamu totiž okamžitě přestal komunikovat, a když jsem se zmiňovala o tom, kde jsem seděla, byl už dávno pryč za dveřmi našeho gatu.
Později mě čekal výslech, kde mi byly položeny otázky, jako ze které země emigruji a jaká je moje cílová destinace, jestli jsem byla v posledních 30 dnech v Sierra Leone, kolik mám infekčních nemocí a jestli nemám zájem o reklamní předměty schipholského letiště. Až poté jsem mohla říct, že jsem můj pas prostě zapomněla v letadle a že se velmi omlouvám za komplikace, také že neemigruji, nýbrž se vracím domů a nutně potřebuji svůj pas, protože zítra zase odjíždím někam jinam. Zakrátko mi bylo sděleno, že letadlo s mým pasem odletělo do Říma, kde pas našli, a že do večera se pilot, který ho má, vrací zpět do Amsterdamu, takže stihnu svůj večerní let do Prahy.

Mě a mou sestru tedy čekal už o něco klidnější den v Amsterdamu, který přes to, že nezačal zrovna "růžově", byl velmi vydařený.

Od rána panovalo slunečné počasí, které v Holandsku všeobecně není tak časté. Amsterdam je krásné město, které byste rozhodně neměli při svých cestách po Evropě vynechat. Je tu poměrně bezpečno, v rizikových čtvrtích (zejména pověstná Red Light District) se po setmění pohybuje dost policistů, takže ani tam nemusíte mít strach. Amsterdamské ulice jsou doslova přeplněné koly, která se dají vypůjčit a jsou rozhodně skvělou alternativou pro rychlé přemisťování se. Co se týče cen, pivo v plechovce koupíte za 70 centů, za to za jedno jablko zaplatíte kolem jednoho eura. Jídlo, po kterém nebudete trpět pocity hladu, pořídíte ve fast-foodu již od 5 eur. Vyhlášený holandský sýr se dá koupit již od 6 eur a doopravdy stojí za to ho vyzkoušet. Pokud vám bude kdokoliv slibovat nižší ceny, tak buď kecá nebo pracuje pro cestovní kancelář.


Večer jsme se vrátily metrem zpět na letiště, kde jsem si vyzvedla svůj pas, takže už nestálo nic v cestě zpět do České republiky.

let it make u better, not bitter :-)))

2. května 2015 v 21:53 | Bár
Ráda bych psala, ale nevím moc o čem, protože i když mám plnou hlavu myšlenek, nechci si tady z toho dělat osobní deníček, ale spíš popřemýšlet, co by mohlo být tak trochu přínosem pro mě i pro někoho, kdo to po mně bude potom číst.

Za 2 roky svý neaktivity se toho hrozně moc událo. Věci, na který jsem hrdá a pak věci, na který hrdá fakt nejsem, ale nemůžu říct, že bych něčeho litovala, protože nejvíc si toho přece jen odnesete z proher. Životní zkušenosti vás pak nějak zformují do toho, kým jste a naučí vás věci vnímat jinak.

Před 2 rokama jsem byla takový hloupý dítě. Ignorance is bliss. Nevědomost je blaženost... Hořkost není projev vyšší formy inteligence ani pochopení.

Proto chci dostat úsměv zpěěět a bejt zas mnou, protože já se mám ráda, když jsem jako hloupý dítě. Protože děti jsou šťastný! :-))))
 


Septoplastika - vlastní zkušenost

4. září 2013 v 21:44 | Bár
Docela jsem přemýšlela, jestli sem mám o tom psát, nebo ne, a napadlo mě, že pro některé, kteří se rozhodujete, zda septoplastiku podstoupit, by to mohlo být užitečné. Pokusím se vám popsat, jak to probíhalo.

Ve zkratce - vhodným kandidátem k septoplastice je pacient, který má vybočenou nosní přepážku. (samozřejmě je tu více faktorů, ale tenhle je ten hlavní a nejdůležitější)

Od narození jsem měla problém s posunutou nosní přepážkou, tj. že jsem jednou dírkou mohla dýchat méně, než druhou. Nebylo to nějak moc, doktor mi řekl, že spíš jde o můj vlastní pocit. Mně to ale vadilo. Po úraze, který mi dýchání ještě zhoršil, jsem se rozhodla septoplastiku podstoupit.

V pondělí 2. září jsem jela do brněnské Fakultní nemocnice, nebyla jsem nijak vystresovaná, protože jsem si nepřipouštěla, co by mohlo následovat. Od 7 do 10 jsem různě chodila po vyšetřeních, až jsem skončila na přijmu ORL, oddělení 20.
Přišla jsem na pokoj. Byli tam 2 holky(již po operaci). Jedna podstoupila den před mým příchodem trhání krčních mandlí a druhá se zrovna probouzela z operace(odstraňování polypu). Sedla jsem si na postel a začala si všechno uvědomovat. Nejdřív jsem se opravdu hrozně moc nudila, když jste v nemocnici, zdá se vám každá minuta jako hodina, každá hodina jak den.. Toho večera jsem se cítila, jako bych tam byla už tak měsíc. Nikdy jsem nic takového nepodstoupila, takže to pro mě byla docela pecka. Malí kluci, kteří měli různě obvázané hlavy, sestřičky, které se věčně ptaly, jestli nechtějí něco od bolesti, a hlavně hrozný pláč. Bylo to dětské oddělení, byly tam děti, kterým mohlo mohlo být tak 2-3 roky, a taky 16 leté holky a kluci. První den je jen čekání a pro mě, protože se nějak všeobecně bojím doktorů, to bylo o to horší.
Od půlnoci nesmíte jíst ani pít, přibližně v 8 hodin večer pro mě začala dlouhá noc. Ještě jsem si to chtěla rozmyslet, protože mě docela vyděsilo, jak Viki(ta, která se zrovna probouzela z narkózy, když jsem přišla) operaci snášela. Pořád říkala, jak ji to hrozně bolí, brečela a tekla jí z nosu krev. Po jakékoli operaci nosu vám ho celý vycpou tamponádou, takže musíte dýchat pusou. Tamponáda má něco přes metr a její vytahování je docela nepříjemné(ale nebolí to). Všichni se na její vyndání těší, protože je to velká úleva. Celou noc jsem nespala, pořád jsem přemýšlela, jaké to asi bude, a když jsem se o půl čtvrté ráno podívala na hodiny, zdálo se mi, že jsem s tím už smířená. Ráno v 6:30 byl budíček, o půl hodiny později vizita. O čtvrt na 8 za mnou došla sestřička s práškem. Řekla mi, že je to tak trošku "oblbovák", ale že ne moc. Vzala jsem si ho a za 10 minut mi bylo mnohem líp. Zdálo se mi, že tak trochu opadly nervy. Ležela jsem a čekala. Čas jsem si krátila povídáním s mojí druhou spolubydlící, dvanáctiletou Janou.
Ten den čekalo na zákrok 7 pacientů, já jsem byla 4. v pořadí. Vždycky, když bylo po operaci, tak toho dotyčného s šíleným rachotem vezli dlouhou chodbou zpět na pokoj. To se opakovalo 3x, než pro mě ve čtvrt na 12 přišli. Před tím jsem dostala nějaký silnější prášek, připadala jsem si docela omámeně a docela mi trvalo se zorientovat, Než se mi to podařilo, byla jsem ve výtahu s doktorem, který se se mnou snažil bavit, aby mi bylo líp. Přijeli jsme na sál, naráz jsem dostala hrozný pocit úzkosti, jak jsem viděla všechna ta světla, sestřičky... Ale byli tam opravdu moc hodní. Pamatuju si, že tam byly 3 sestřičky a jedna mi říkala, ať se nebojím, že ona na to byla taky a nic to není. Pak mi jedna z nich připla cosi na palec, druhá mi přilepila nějaké 3 nálepky na hrudník a pak na ně zase něco připla, mezitím mi ta první napíchla žílu na ruce, což nebylo nic hrozného, asi jako když vám berou krev, takže pohoda. Všechno se to seběhlo hrozně rychle, že mi docela trvalo to pobrat. Pak si vzpomínám, že se mě jedna sestra ptala, co se mi to vlastně stalo, a jak jsem byla přiblblá, řekla jsem jí, že jsem uklouzla v umyvadle a spadla jsem do vody, což mi v tu chvíli přišlo uplně normální a uvědomila jsem si to až večer potom, když jsem nad tím přemýšlela. A pak to přišlo. Sestřička mi do té kanyly, co jsem měla v ruce, začala pouštět látku na spaní. A to byla opravdu bolest. Sestřička mi řekla, že můžu cítit nějaké štípání v ruce. Postupovalo to nahoru až k loktu a pak už si vůbec nic nepamatuju. Myslela jsem, že si uvědomím aspoň ten okamžik, kdy se mi všechno začne rozmazávat, nebo aspoň to, jak zavírám oči, ale nic. Vzpomínám si jen na tu větu, co mi řekla sestra a pak, jak jedu o hodinu a půl později výtahem zpět na pokoj.
Probuzení bylo v pohodě, hned, jak jsem otevřela oči, jsem si absolutně oddechla. Ne, že by to vůbec nebolelo, ale opravdu to nebylo tak hrozný. Měla jsem na nose sádru a nos kompletně vycpaný tamponádou. Asi hodinu po tom jsem ještě plivala krev, měla jsem celé zuby od krve a co pro mě bylo nejhorší, musela jsem dýchat jen pusou. Trochu mě bolela hlava a cítila jsem jen tlak na nose. Uvědomila jsem si, že nejhorší na tomhle celým jsou prostě jen ty nervy..psychická stránka.
Odpoledne jsem, dá se říct, celé prospala, bylo to poprvé, kdy jsem v té nemocnici usla, i když jsem se často probouzela. Vzbudila jsem se o půlnoci a pak jsem zase nemohla spát. Ráno při vizitě mi doktorka vytáhla jednu tamponádu. Jak jsem tady už psala, nebolelo to, ale bylo to nepříjemný. Prostě jak kdybyste měli něco v nose a tahali to ven. Hned za chvíli jsem tou dírkou mohla bez problémů dýchat! A byla jsem překvapená, hned po jejím vytažení se mi udělalo o 100% líp. Odpoledne za mnou přišel pan primář Machač, který mě operoval, podařilo se mi ho přemluvit, abych mohla jít o den dřív domů. Teď jsem doma, v pravé dírce mám ještě tamponádu, kterou mi vytáhnou zítra a musím říct, že mě teda docela bolí pravá půlka obličeje.
Nos mám docela napuchlý a musím nosit ještě min. 5 dní sádru(abych se do něj nějak nebouchla), kterou jsem si teď na chvíli sundala, ale můžu říct, že kdybych se měla rozhodnout znova, ani chvíli neváhám a jdu do toho. Jde jen o to nebát se a uvědomit si, že to jsou asi 2 dny, které musíte vydržet, že to není nic, co by se nedalo zvládnout, opravdu. Proto se nebojte a jděte do toho! :)

...in France<3

30. června 2012 v 15:24 | Bár
Zpět z Francie. Nádherný zážitky:)
I Paris. I Saint Topez. I love Cannes.
Na rozepisování dneska není čas, takže si užívejte prázky, na 2 měsíce není žádná škola a je léto!

Jo a usmívejte se.
!
Rozklikni celý článek.

Kam dál