Září 2013

Septoplastika - vlastní zkušenost

4. září 2013 v 21:44 | Bár
Docela jsem přemýšlela, jestli sem mám o tom psát, nebo ne, a napadlo mě, že pro některé, kteří se rozhodujete, zda septoplastiku podstoupit, by to mohlo být užitečné. Pokusím se vám popsat, jak to probíhalo.

Ve zkratce - vhodným kandidátem k septoplastice je pacient, který má vybočenou nosní přepážku. (samozřejmě je tu více faktorů, ale tenhle je ten hlavní a nejdůležitější)

Od narození jsem měla problém s posunutou nosní přepážkou, tj. že jsem jednou dírkou mohla dýchat méně, než druhou. Nebylo to nějak moc, doktor mi řekl, že spíš jde o můj vlastní pocit. Mně to ale vadilo. Po úraze, který mi dýchání ještě zhoršil, jsem se rozhodla septoplastiku podstoupit.

V pondělí 2. září jsem jela do brněnské Fakultní nemocnice, nebyla jsem nijak vystresovaná, protože jsem si nepřipouštěla, co by mohlo následovat. Od 7 do 10 jsem různě chodila po vyšetřeních, až jsem skončila na přijmu ORL, oddělení 20.
Přišla jsem na pokoj. Byli tam 2 holky(již po operaci). Jedna podstoupila den před mým příchodem trhání krčních mandlí a druhá se zrovna probouzela z operace(odstraňování polypu). Sedla jsem si na postel a začala si všechno uvědomovat. Nejdřív jsem se opravdu hrozně moc nudila, když jste v nemocnici, zdá se vám každá minuta jako hodina, každá hodina jak den.. Toho večera jsem se cítila, jako bych tam byla už tak měsíc. Nikdy jsem nic takového nepodstoupila, takže to pro mě byla docela pecka. Malí kluci, kteří měli různě obvázané hlavy, sestřičky, které se věčně ptaly, jestli nechtějí něco od bolesti, a hlavně hrozný pláč. Bylo to dětské oddělení, byly tam děti, kterým mohlo mohlo být tak 2-3 roky, a taky 16 leté holky a kluci. První den je jen čekání a pro mě, protože se nějak všeobecně bojím doktorů, to bylo o to horší.
Od půlnoci nesmíte jíst ani pít, přibližně v 8 hodin večer pro mě začala dlouhá noc. Ještě jsem si to chtěla rozmyslet, protože mě docela vyděsilo, jak Viki(ta, která se zrovna probouzela z narkózy, když jsem přišla) operaci snášela. Pořád říkala, jak ji to hrozně bolí, brečela a tekla jí z nosu krev. Po jakékoli operaci nosu vám ho celý vycpou tamponádou, takže musíte dýchat pusou. Tamponáda má něco přes metr a její vytahování je docela nepříjemné(ale nebolí to). Všichni se na její vyndání těší, protože je to velká úleva. Celou noc jsem nespala, pořád jsem přemýšlela, jaké to asi bude, a když jsem se o půl čtvrté ráno podívala na hodiny, zdálo se mi, že jsem s tím už smířená. Ráno v 6:30 byl budíček, o půl hodiny později vizita. O čtvrt na 8 za mnou došla sestřička s práškem. Řekla mi, že je to tak trošku "oblbovák", ale že ne moc. Vzala jsem si ho a za 10 minut mi bylo mnohem líp. Zdálo se mi, že tak trochu opadly nervy. Ležela jsem a čekala. Čas jsem si krátila povídáním s mojí druhou spolubydlící, dvanáctiletou Janou.
Ten den čekalo na zákrok 7 pacientů, já jsem byla 4. v pořadí. Vždycky, když bylo po operaci, tak toho dotyčného s šíleným rachotem vezli dlouhou chodbou zpět na pokoj. To se opakovalo 3x, než pro mě ve čtvrt na 12 přišli. Před tím jsem dostala nějaký silnější prášek, připadala jsem si docela omámeně a docela mi trvalo se zorientovat, Než se mi to podařilo, byla jsem ve výtahu s doktorem, který se se mnou snažil bavit, aby mi bylo líp. Přijeli jsme na sál, naráz jsem dostala hrozný pocit úzkosti, jak jsem viděla všechna ta světla, sestřičky... Ale byli tam opravdu moc hodní. Pamatuju si, že tam byly 3 sestřičky a jedna mi říkala, ať se nebojím, že ona na to byla taky a nic to není. Pak mi jedna z nich připla cosi na palec, druhá mi přilepila nějaké 3 nálepky na hrudník a pak na ně zase něco připla, mezitím mi ta první napíchla žílu na ruce, což nebylo nic hrozného, asi jako když vám berou krev, takže pohoda. Všechno se to seběhlo hrozně rychle, že mi docela trvalo to pobrat. Pak si vzpomínám, že se mě jedna sestra ptala, co se mi to vlastně stalo, a jak jsem byla přiblblá, řekla jsem jí, že jsem uklouzla v umyvadle a spadla jsem do vody, což mi v tu chvíli přišlo uplně normální a uvědomila jsem si to až večer potom, když jsem nad tím přemýšlela. A pak to přišlo. Sestřička mi do té kanyly, co jsem měla v ruce, začala pouštět látku na spaní. A to byla opravdu bolest. Sestřička mi řekla, že můžu cítit nějaké štípání v ruce. Postupovalo to nahoru až k loktu a pak už si vůbec nic nepamatuju. Myslela jsem, že si uvědomím aspoň ten okamžik, kdy se mi všechno začne rozmazávat, nebo aspoň to, jak zavírám oči, ale nic. Vzpomínám si jen na tu větu, co mi řekla sestra a pak, jak jedu o hodinu a půl později výtahem zpět na pokoj.
Probuzení bylo v pohodě, hned, jak jsem otevřela oči, jsem si absolutně oddechla. Ne, že by to vůbec nebolelo, ale opravdu to nebylo tak hrozný. Měla jsem na nose sádru a nos kompletně vycpaný tamponádou. Asi hodinu po tom jsem ještě plivala krev, měla jsem celé zuby od krve a co pro mě bylo nejhorší, musela jsem dýchat jen pusou. Trochu mě bolela hlava a cítila jsem jen tlak na nose. Uvědomila jsem si, že nejhorší na tomhle celým jsou prostě jen ty nervy..psychická stránka.
Odpoledne jsem, dá se říct, celé prospala, bylo to poprvé, kdy jsem v té nemocnici usla, i když jsem se často probouzela. Vzbudila jsem se o půlnoci a pak jsem zase nemohla spát. Ráno při vizitě mi doktorka vytáhla jednu tamponádu. Jak jsem tady už psala, nebolelo to, ale bylo to nepříjemný. Prostě jak kdybyste měli něco v nose a tahali to ven. Hned za chvíli jsem tou dírkou mohla bez problémů dýchat! A byla jsem překvapená, hned po jejím vytažení se mi udělalo o 100% líp. Odpoledne za mnou přišel pan primář Machač, který mě operoval, podařilo se mi ho přemluvit, abych mohla jít o den dřív domů. Teď jsem doma, v pravé dírce mám ještě tamponádu, kterou mi vytáhnou zítra a musím říct, že mě teda docela bolí pravá půlka obličeje.
Nos mám docela napuchlý a musím nosit ještě min. 5 dní sádru(abych se do něj nějak nebouchla), kterou jsem si teď na chvíli sundala, ale můžu říct, že kdybych se měla rozhodnout znova, ani chvíli neváhám a jdu do toho. Jde jen o to nebát se a uvědomit si, že to jsou asi 2 dny, které musíte vydržet, že to není nic, co by se nedalo zvládnout, opravdu. Proto se nebojte a jděte do toho! :)