ISLÁMSKÉMU STÁTU NA DOSTŘEL

13. prosince 2015 v 13:18 | Bár |  Ze světa
,,ALLAH SNACKBAR!"
křičím na oplátku asi 18-ti letému bojovníkovi, který právě vyrazil ze 30 metrů vzdálených pozic Islámského státu naproti naší základně. Když je tu věta "Allah Akbar" na denním pořádku, komentujeme její radikální vyznavače značnou dávkou satiry. Evropanovi se život, jaký vedeme my, ženy kurdské jednotky YPJ, která bojuje na frontě mezi Rojavou a "Islámský státem", může zdát nemyslitelným, ale pro mě a dalších 13 bojovnic, je to naprostá realita. My ženy tvoříme asi 40% kurdské armády, což je velkou výhodou, protože Islamisté věří, že když je zabije žena, nečeká je ráj a 72 krásných pannen, ale rovnou peklo. To se nám vyplatilo i při obraně města Kobaní, stačilo spustit indiánský pokřik v podání 14 žen a nepřátelské milice prchaly z dohledu.
Ne pokaždé strana černé vlajky dodrží nepsané pravidlo každodenních útoků, ale můžeme si být zcela jisté, že o víc než 48 hodin se nezpozdí. Spíme 4 hodiny denně s kalašnikovy v ruce, světla nikdy nezhasínáme, ruší nás zvuk generátorů přinášejících elektřinu do našeho improvizovaného domova. Ranní hygienou je nám cigareta a hrnek čaje, a přesto všechno neztrácíme elán a právě kvůli pomíjivosti šťastných okamžiků si je dokážeme opravdu užít. Když k nám přijely na návštěvu dvě české novinářky, připadaly si prý jak na skautském táboře. Nemáme žádný osobní život, vzdaly jsme se práva na to mít manžela nebo děti, ale zato máme obrovské odhodlání a odvahu bránit naši zemi - Syrský Kurdistán.
A teď trochu jinak.
ISLÁMSKÉMU STÁTU NA DOSTŘEL
23.11.2015, večerní Brno, ČR
Kolem monumentální budovy Univerzity obrany se motá pár studentů v maskáčovém vojenském úboru. Je chladno, první chladno letošní zimy. Houfy lidí míří do vedlejší prosklené budovy, která se tyčí do výšky osmi pater, Moravské zemské knihovny. Na debatu, která se koná v konferenčním sále o 120 místech, se zaregistrovalo přes pět stovek zájemců a my jsme mezi nimi.
Za stolem sedí dvě známé novinářky, ikony válečné žurnalistiky, Lenka Klicperová a Markéta Kutilová, které se před nedávnem vrátily z cest po severním Iráku a Sýrii, a vedle nich ve své všemi oceněními ověšené uniformě podplukovník David Čep, účastník bojových misí v Kosovu a Afghánistánu.
Lenka a Markéta jsou zkušené novinářky, které za sebou mají už spoustu. Mimo jiné absolvovaly výjezd do Konga, Keni nebo na Haiti. Na válečné frontě mezi kurdskými jednotkami a Islámským státem se však doposud neocitly.
Tedy až do začátku letošního září.
Přenesme se na chvíli do Syrského Kurdistánu, do oblasti zvané Rojava, která přes žalostné podmínky, ve kterých se nachází, začíná obracet minci bojovníkům s nejkvalitnějším vojenským vybavením, džihádistům, kteří své postoje mylně nazývají náboženstvím, teroristům z Islámského státu.
Příběh začíná…

,,Je potřeba si uvědomit, jak moc je válka v Sýrii skutečná a jak moc v ní jde o život. Lidé, kteří ze Sýrie prchají, mají strach. Stejně jako ti, kdo na jejich příchod do Evropy hledí s nevraživostí. Strach je to, co živí všechny války, a strach je to, co dělá svět horším. Je čas dát prostor jiným emocím a taky uporoznit na to, že nic v této válce není černobílé…

 Cíl Lenky a Markéty je syrské Kobaní. Město, jež se stalo Stalingradem Blízkého východu, města, jež se jako první dokázalo dostat ze spárů teroristů z Islámského státu. Takové cestě předchází spousta příprav. Markéta před odletem sepisuje poslední vůli a určuje opatrovníky pro svou tříletou dceru. Okolí jejich cestu komentuje výroky poukazujícími na absenci rozumu. Do Sýrie míří přes Irák, z iráckého Irbílu se vydávají po zemi na 700 km dlouhou trasu. Cestou míjí stánek s armádním vybavením, zvažují, zda-li za poslední irácké dináry nakoupit neprůstřelné vesty, maskáčové kalhoty nebo vojenské boty. Jenže je jasné, že pokud se dostanou do nějaké šlamastyky, bude hrát roli především rychlost, což je ve dvacetikilové vestě a přilbě komplikovanější. Cestu k Tigrisu lemují uprchlické tábory obehnané ploty s ostnatými dráty. Překročením hranice se dostávají do jiného světa - do světa války, strachu, nestability, inflace, nejistoty…
Z Kobaní uteklo před hlavním útokem IS 45 000 lidí. Doposud se jich prý vrátilo asi 30 000. Toho osudného dne IS útočil ze třech stran. Smrtelnou ranou byl útok ze strany Turecka, které nechalo po svém území přejet válečné tanky Islámského státu a pak jen pozorovalo jak se Kobaní přeměňovalo v trosky.
Pro výpravu do takto nebezpečné země je základ mít svého vlastního ověřeného fixera(=člověk mluvící domovským jazykem, který vyřídí potřebná povolení a hlavně vás prodá Islámskému státu až v nejkrajnějším případě :D). Severní část Sýrie, ve které leží Kobaní, obývaná Kurdy, byla Asadovým režimem vždy utlačována. Nikdy do ní příliš neinvestoval. A tak se veškerá ropa na tomto území těží nejzastaralejším způsobem, ropnými kladivy, pod nimiž se roztéká černá lepivá hmota - syrská ropa. Vsakuje se do půdy, tu a tam vznikají mohutné požáry, lidé mají dýchací problémy a velká část jich trpí rakovinou. Válka uzemí velmi poznamenala a ani přes sliby Evropy a Ameriky, se na kurdském území nenechází žádná humanitární organizace. Je to kvůli blízkosti IS nebo za to může levicové přesvědčení Kurdů? Bašár Asad sice přímo proti nim nezbrojí, nicméně potom, co dostal od Ruska mohutné zásoby zbraní, není ani záhuba Kurdů v jeho prospěch neočekávatelná. (Pozn. Je prokázáno, že Turecko posílá dodávky zbraní na severovýchod Sýrie - rebelům) Na severu Sýrie je vše 10x dražší než před válkou, zásoby se do Rojavy nemají jak dostat, jediné letiště v této oblasti je pod nadvládou bojovníků Asada, a ti na všechny dodávky vybírají tučné clo.
Lenka byla zrovna v Iráku, když místní televize poprvé vysílala živě prohlášení Angely Merkelové o souhlasu přijetí syrských uprchlíků. Lidé to prý vesměs pochopili asi takhle: NĚMECKO JE CHCE. Nemá pracovní síly, další lidi přivítá s otevřenou náručí. (Pozn. Ilegální cesta do Evropy stojí asi 70 000 Kč) Později obě ženy prostřednictvím překladatele mluvily s obyvatelem Kobaní (19), který díky nevybuchnuté bombě v batohu pohozeném na ulici přišel o obě ruce. Dostaly se k tématu útěku do Evropy přižemž si muž postěžoval, že nemá šanci se k nám dostat, protože by jednoduše nepřeplaval moře.
"Šel jsem po ulici a viděl batoh, zvednul jsem ho a podíval se, co je uvnitř. Bouchlo to. Vůbec jsem nevěděl, co se stalo. Viděl jsem krev a byl v šoku. Až pak přišla bolest. Mám nefunkční protézy a to mne stály 11 tisíc dolarů. Otec kvůli tomu prodal dva domy.``
V Kobaní už zemřelo 131 lidí, kteří šlápli na minu a dalších 31, kteří město odminovávali. Přes 70 lidí přišlo o končetiny. V Rojavě přitom není jediná funkční nemocnice. Složité případy se vozí přes turecké hranice, a je jen na celnících, jestli překročení hranic povolí nebo ne. Na druhou stranu, Rojava je stale pokrytá volně přístupnou sítí, přes kterou je možné se napojit na internet, v Islámském státu je připojení velmi hlídanou záležitostí, slouží k němu pouze zvláštní internetové kavárny a i zde jsou přístupné informace velmi omezené.
Auta - ať už pojízdná, či častěji nepojízdná, jsou pro děti v Kobaní vítaným zdrojem zábavy.
,,Myslím, že IS je banda idiotů řízená skupinou velmi inteligentních lidí, kteří páchají terorismus ve jménu islámu."
Píše se 25. červen 2015 a celý svět sleduje dění v Tunisku, kde mladý islamista napojený na IS postřílel na pláži čtyři desítky turistů. Přesně v ten samý den povraždili bojovníci v Kobaní 320 lidí, z toho téměř 300 civilistů. Ale na to se jaksi zapomnělo. Zaútočilo 70 teroristů, byli převlečeni za vojáky YPG a někteří mluvili kurdsky. Proto se jim podařilo projet všechny checkpointy. Přijeli v noci a začali střílet spící lidi. Ti si mysleli, že jsou to vojáci YPG, byli úplně dezorientovaní. Všechny postříleli. Pak se zabarikádovali v budovách nemocnice. Boje trvaly tři dny, než se je podařilo zabít.
Kurdské milice mají zoufalý nedostatek techniky, většina jednotek jezdí civilními auty. Pokud potřebují obrněný transportér, jednoduše si obouchají auto plechovými deskami. Na jedné straně je IS, které používá zbraně s termovizí a ve svých službách má snipery z celého světa, kteří jsou schopní střelit člověka do čela ze vzdálenosti 2 km, na straně druhé jsou to kurdští pěšáci s tou nejzastaralejší technikou - kalašnikovy a granáty, které musí nejdříve odjistit, zapálit a potom teprve hodit po nepříteli. Lence a Markétě byli na 700 km dlouhé cestě do Kobání jako ochranka přiděleni tři příslušníci YPG, kteří jeli v autě před nimi. Cesta do Kobaní byla osvobozená teprve velmi krátkou dobu, proto se na místě mohla nacházet nevybuchlá munice, která před nimi mohla explodovat.
Riziko únosu na takoých místech je obrovské. Britský novinář, který byl unesen koncem loňského roku, líčí situaci takto: ,,Jeli jsme po opuštěné silnici. V dálce stálo auto IS plné bojovníků. Jen čekali, koho by unesli. Tak unesli mě. Dostával jsem dvě jídla denně, prvních pět měsíců mě každý den mučili, pak už ne. Měl jsem příšerný strach, ale nejstrašlivější je, že člověk si dokáže zvyknout i na strašlivé věci. Měl jsem štěstí. IS mě vyměnili za 6 svých bojovníků z kurdského zajetí a já jsem přežil, a teď o tom můžu vyprávět.
,,Všechno, co dělají, je neislámské. Tohle není islám, nic z toho by dobrý muslim nikdy neudělal. Řežou lidem hlavy, popravují, znásilňují." prohlašuje jeden z obyvatelů Kobaní. Jenže se pak Lenka s Markétou dozvídají o zvěrstvech, která nepáchají na svých zajatcích jen IS, nýbrž i kurdské milice. Dozvídají se, co se stalo jednomu ze zajatých, kurdští vojáci ho donutili vypít naftu a pak ho beze všeho zapálili.
Válka je prostě krutá a neexistují v ní žádní černobílí hrdinové.

Založeno na pravdivých OVĚŘENÝCH výpovědích skutečných osob. Děkuji Asociaci pro mezinárodní otázky, Lence Klicperové a Markétě Kutilové za povolení použít výňatky z jejich knihy Na dostřel Islámskému státu, jejíž koupí jsme i my přispěly na rekonstrukci města Kobaní.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama